Interview: Nesvazuji firmu ani lidi pravidly, pouze udávám směr

Rozhovory

Petr Skondrojanis je jednou z nejznámějších tváří české personalistiky. Chce firmy učit tvorbě dobré firemní kultury a respektu k zaměstnancům. Co pro to dělá? Založil Cocuma.cz, Kariérní pouť, Cultmag, Cult Talks a pořádá talk show Culture Rocks. Aby to stihl, moc nespí, sleduje nespočet zdrojů a jak sám říká, žije na ulici. Na reformu HR a firemní kultury se ho ptali už mnozí. Nás zajímalo, jaký je šéf, kým se obklopuje a z jakých chyb se nejvíce učí.

Jakými lidmi se v práci obklopuješ?

Vždycky jsem měl takový princip, že jsem hledal lidi, kteří jsou chytřejší než já a můžou mě něco naučit. Ve svých projektech držím určitý směr, ale zároveň respektuji expertízu ostatních kolegů. Nebudu například kecat kolegovi do toho, jak fotí, protože já vím, že fotit neumím. Mám rád lidi, kteří mají nějakou expertízu, znají svoji hodnotu a mohou mě obohacovat.

Petr Skondrojanis, zakladatel Cocuma.cz

Kde takové lidi hledáš?

Ti lidé jsou všude kolem tebe; stačí chodit na konference, meetupy a sledovat lidi na sociálních sítích a dívat se, koho má Jirka Rostecký v Mladém podnikateli nebo kdo se objeví v Red Buttonu, na No Pitch Party a na TEDx. Zásadní je budovat si osobní značku, která s sebou vytváří i síť lidí, kteří tě propojují, a ta síť postupně narůstá. To je takový přirozený proces. Já jsem například v patnácti utekl z domova a byl na ulici, takže pro mě je komunita základem přežití. Ať už to byli pankáči ve squatech nebo lidi, se kterými jsem potom dělal firmu.

Co tě v životě nejvíce rozvíjelo?

To, že jsem se vždy snažil překračovat nějaké hranice. Podle Gallupu nemám realizační potenciál, přitom Cocuma je totálně realizační projekt, takže jsem pořád mimo komfortní zónu. Kdybych si to neuvědomoval, pravděpodobně dostanu nějakou závažnou nemoc a složí mě to. Tím, že si to uvědomuji, přijímám úděl a těžím z toho. Snažím se, aby nás všechny naše projekty vyhodily z komfortní zóny. Vím, že se na tom hodně naučíme a že nás to zase posune dál.

Jak Cocuma funguje?

Je nás devět freelancerů, pořád nemáme kanceláře a nejsme svázaní žádnou strukturou, takže se rozvíjíme sami. Lidé nosí dobré nápady a já se je snažím podporovat, aby se společný cíl realizoval. Každý má navíc svobodu dělat si svoje věci. Můj kolega Petr Vágner, který fotí a dělá videa, třeba pracuje pro klienty Cocumy, což by se ti v normální firmě nestalo. Mně jde hlavně o to, aby lidé chápali myšlenku, obsah a nějaké principy, které v tom máme, ale nepotřebuji je organizovat a vlastně ani nechci.

Když máte takovou volnost, jak probíhá vaše práce?

Primárně fungujeme na Slacku, ve kterém máme různé kanály podle projektů. Když se udělá nový profil na Cocumě, lidem přijde zpráva, aby byli v obraze. Jednou měsíčně píšu interní blog o tom, co se nám podařilo, proč jsme ukončili s někým spolupráci nebo třeba proč nabíráme nového člověka. Snažím se lidi informovat a zároveň k nim přistupuji upřímně. Fungujeme agilně – tohle jsme dělali teď takhle, co kdybychom to přetočili a dělali to jinak. Lidé kolem mě chápou, proč v projektu jsou a co jim to přináší. Vnímají úspěch celého projektu jako jejich vlastní.

Stane se ti, že při práci s lidmi děláš nějaké chyby?

(smích) Moc neumím spolupracovat. V některých věcech jsem hodně individualistický a je pro mě těžké reagovat na názory ostatních, když se liší od toho, o čem jsem přesvědčený. Lidé kolem mě vědí, že moje slabá stránka je, že mě nezajímají výsledky, ale aby se věci děly. Vedle toho jsem ještě chaotik – neumím řídit firmu, dělat operativu a domlouvat termíny. Spíše mi vyhovuje chrlit vize a nápady. Lidé kolem mě trošku trpí, ale zároveň jsem člověk nastavený na respekt a mám ty lidi rád, a když už jsem si je vybral, je to pro mě nějaký závazek.

Nachytáš se někdy, že přistupuješ k lidem jako ke zdrojům?

To nikdy. Lidi respektuji natolik, že nepovažuji nikoho za zdroj. I k mému dítěti, které má tři roky, přistupuji jako k rovnocennému. Lidé jsou lidé a mají kolem sebe spoustu kontextu. Snažím se vždy zjišťovat, kdo má kolik dětí, co zrovna řeší s přítelkyní, jaký si kupuje foťák a takové věci.

To je ten humanocentrismus, o kterém často přednášíš?

Ano. Hodně respektuji lidi, jejich situaci a nesoudím je. Vždy jsem měl názor, že uklízečka je stejně dobrá jako ředitel. Často ani nevíme, že paní z Ukrajiny má třeba rodinu, která je ve válečné zóně, a ona sama tady obstarává děti a do toho posílá domů balíčky s oblečením. Pak je tady nějaký ředitel, který bere tři sta tisíc měsíčně, má luxusní barák a snaží se dělat dobrou firemní kulturu. Kdo z nich je víc?

Vidíš na trhu nějaké inspirativní firmy, které se k zaměstnancům chovají dobře?  

Všechny na Cocumě. Dřív jsem vždy uváděl Zappos a Goretex. Dnes už na konferencích mluvím o Ysoftu, Decatlonu, Etneteře, Gamee, Rayneti z Ostravy jsou skvělí nebo Purple Technology. To všechno jsou firmy, které to dělají jinak. Když se podíváš na jejich Facebook, uvidíš, jak Boženka Řežábová se svými lidmi jede na měsíc na Bali a jak kluci z Purple Technology berou celou firmu do Chorvatska i s kuchařem. Každá firma má svůj zajímavý příběh a přístup.

Jak můžeš vědět, že tyhle aktivity nejsou jen na oko a myslí to vážně?

Hodně se zajímám o to, jak firmy fungují. Za minulé dva roky jsem udělal 1422 hodin rozhovorů asi v šedesáti firmách. Zároveň ve svém volném čase konzultuji firmy, které chtějí s firemní kulturou pomoci.  Dokážu si zjistit, jak to kde funguje, a koukám se do zahraničí. Co se děje v Americe nebo ve Velké Británii, to se vzápětí přesune k nám.

Co se v těchto zemích právě řeší v oblasti personalistiky?

Mluví se o automatizaci a potřebě nového přístupu k lidem. Do roku 2025 bude 47 % pracovních pozic nahrazených automatizací. Nikdo neví, co se s lidmi, kteří ztratí práci, stane. Jedna možnost je apokalyptický scénář a druhá je, že firmy začnou připravovat lidi na budoucnost. Pomůžou jim hledat svoje silné stránky, posilovat je a podporovat je v učení a rekvalifikaci. Říká se, že dnešní mladí lidi budou mít až tři úvazky zároveň. Když nebudou vědět, proč práci dělají, z firmy odejdou.

Často mluvíš o reformě HR. Co se v přístupu k lidem nemění a co naopak ano?

Bohužel stále platí, že management zaostává za leadershipem. Troufnul bych si říct, že 90 % lidí ve výkonných pozicích jsou manažeři a ne lídři. Tihle lidé potom dělají micromanagement a prudí mladé, protože věci nedělají přesně podle jejich představ. Co se naopak mění a bude se muset radikálně změnit, je přístup k lidem. Venku funguje něco, čemu se říká employee-centric company culture. Znamená to, že lidé, kteří firmu vedou, se snaží, aby v ní lidé měli všechno k tomu, aby mohli podávat dobrý výsledek. Dělá se to různými způsoby. Můžeš pracovat jednak s tím prostředím, vizí a smyslem, jednak s nástroji ke spolupráci a podporou toho celého, aby se to dělo.

Kde se o těchto trendech dozvídáš?

Sleduji hodně HR tech lidi, kteří ukazují, jaké trendy se dějí. Třeba Karen Azulai, Billa Boormena. Sleduji Garyho Vaynerchuka, Richarda Brandsona a další lídry inspirativních firem včetně těch českých. Dívám se na blogy firem jako Basecamp, Slack, Readymag a Evernote, které tvoří skvělý obsah. Tyhle firmy dávají tipy, jak být produktivní, kreativní, jak fungují weby a různé nástroje. Inspirace je všude. A hodně mě inspirují firmy, které jsem poznal, když jsme jim dělali profil na cocuma.cz.

Jak stíháš mít přehled a dělat všechny projekty kvalitně?

(smích) Spím asi dvě hodiny denně.

Dvě hodiny?

No, někdy pět. Ale občas se mi stává, že jdu spát ve čtyři a vstávám o půl sedmé. Dělám jenom věci, které mě baví, takže nejdu do projektů, které mě otravují. Tím pádem ten smysl je droga. Rád si otevřu v deset večer notebook a vymýšlím, jak napsat článek nebo jak postavit náš další Cultmag.cz. Nevím, jestli bych dělal věci kvalitněji, kdybych měl fokus jen na jeden projekt, možná jo, ale takhle je to větší zábava. Navíc bych nestihl všechno, co chci stihnout do smrti.

Co chceš stihnout?

Je toho hrozně moc. Pracovně třeba chci být v šedesáti letech globální expert na firemní kultury a do té doby potřebuji, aby mi fungovaly všechny ty firmy a abych mohl jen lítat po světě a konzultovat. Potřebuji toho hodně stihnout.

Petr Skondrojanis je v personalistice přes 20 let. Po celou dobu pracuje na dodavatelské straně řeky a při práci ho vždy zajímaly tři věci a) smysl toho, co dělá, b) vzájemný respekt a c) profesionalita. Říká, že je humanocentrista, protože pracuje pro lidi. Lidi, jejich potřeby, vnímaní a vztahy staví do popředí všeho, co dělá. Věří, že každý z nás máme klady a zápory, každý děláme chyby, každý jsme originál a ta rozmanitost je na tom, co děláme to nejzajímavější. V současnosti nejvíc času věnuje firemním kulturám a baví ho, že potkává spoustu skvělých firem a spoustu šikovných lidi, co mají chuť vytvářet ve své práci přidanou hodnotu. Svět je víc v pořádku, než se zdá na první pohled. A za volantem 50 let starého Austin Mini Cooperu je nejvíc i dopravní zácpa zážitek.