V čem spočívá úspěšnost týmu

Projekt Aristoteles zkoumal fungování 180 týmů v Googlu a hledal důvody, proč jsou některé úspěšné a jiné ne. Bylo nashromážděno obrovské množství dat a vznikly komplikované diagramy a vzorce. Bylo však téměř nemožné najít souvislost mezi složením týmu a jeho úspěšností. Nakonec se to ale podařilo.

Studií, které zkoumaly efektivitu pracovních týmů, existuje opravdu mnoho a dávají nám různé návody. Některé popisují, jak sestavovat týmy z členů, kteří mají podobnou úroveň extroverze a introverze, jiné mají za to, že nejdůležitější je vyvážit poměr osobností. Některé průzkumy zdůrazňují, že členové by měli mít stejné zájmy a záliby, jiné nedají dopustit na různorodost uvnitř skupiny. Někdy je vyzdvihována ochota spolupracovat, jindy jsou popisovány jako úspěšnější týmy ty, kde si jedinci zdravě konkurují.

Výzkumníci projektu Aristoteles nenašli žádné určující zákonitosti v samotných datech, které nasbírali. Objevili ale přesvědčivý důkaz, že klíčovou roli hrají skupinové normy, které definují pracovní kulturu jednotlivých týmů, a na kterých závisí jejich úspěšnost.

Psychologické bezpečí

Bylo popsáno 5 klíčových norem pro úspěšné týmy:

  • Tým musí věřit, že jejich práce je důležitá.
  • Tým musí mít pocit, že jejich práce má pro každého z nich osobní význam.
  • Tým potřebuje jasné cíle a přesně vymezené role.
  • Členové týmu potřebuji vědět, že se na sebe mohou vzájemně spolehnout.
  • Tým potřebuje psychologické bezpečí.

Obecně jsou lepší týmy, které neodsuzují blbé nápady, nebojí se také přiznat svou chybu, jsou soutěživí mezi sebou a vytváří atmosféru psychologického bezpečí. V těch nejlepších týmech jsou lidé povzbuzováni, aby vyjádřili své názory; členové týmu mají pocit, že mohou před druhými ukázat i své slabé stránky a mohou navrhovat různé věci bez obav, že se jim to vymstí.

Kolektivní inteligence

V roce 2008 se skupiny psychologů z Carnegie-Mellonovy univerzity v Pittsburghu a Massachusettského technologického institutu (MIT) rozhodli zjistit, jaké týmy jsou opravdu vynikající. Našli 699 lidí a rozdělili je do 152 týmů. Každé skupině zadali řadu úkolů vyžadujících různé druhy spolupráce s intenzivním zapojením všech členů týmu.

Pozorovali různorodou dynamiku a bylo zajímavé, že týmům, které si vedly dobře v jednom úkolu, se dařilo i v ostatních, a naopak. Dalo by se předpokládat, že “dobré týmy” měly úspěch, protože jejich členové byli chytřejší a že skupinová inteligence není nic víc než souhrn inteligencí jedinců tvořících tým. Výzkumníci ale předem otestovali IQ účastníků a zjistili, že individuální inteligence nesouvisí s výkonem týmu.

Dalším předpokladem bylo tvrzení, že dobré týmy měly ráznější vedoucí. Výzkum ale proklázal, že ani to není pravda.

Výzkumníci nakonec došli k závěru, že důvodem úspěchu nebyly vrozené dispozice členů, ale to, jak se k sobě tito členové chovali. Jinak řečeno, nejúspěšnější týmy měly normy, díky nimž všichni do skupiny opravdu dobře zapadli. Správné normy mohou zvýšit kolektivní inteligenci průměrně nadaných jedinců. A špatné normy mohou brzdit skupinu výjimečně inteligentních lidí.

Vůdce týmu musí jít příkladem

Členové týmu nemusejí být přátelé, aby se ve skupině vytvořilo psychologické bezpečí. Musejí ale být sociálně citliví a zajistit, aby každého bylo slyšet. “Nejlepší taktikou, jak dosáhnout psychologického bezpečí, je mít vůdce týmu, který je příkladem,” řekla Amy Admondsonová, která je nyní profesorkou na Harvardu.

Vedoucí by měli přiznat, že něco nevědí. Neměli by ukončit setkání, dokud se ke slovu nedostanou alespoň jednou všichni členové týmu. Měli by povzbudit rozčilené členy, aby nahlas vyjádřili svou frustraci, a podpořit tým, aby reagoval nestranným způsobem. Měli by čelit konfliktům uvnitř skupiny a řešit je prostřednictvím otevřené diskuse.

Klíčem je nadprůměrná empatie

Představte si, že se máte připojit k jednomu ze dvou týmů. V týmu A je osm mužů a dvě ženy, všichni jsou nesmírně inteligentní a úspěšní. Když se díváte na video, které je zachycuje při společné práci, vidíte jasně se vyjadřující profesionály, kteří nikomu neskáčou do řeči, jsou zdvořilí a galantní. V určitou chvíli je vznesena nějaká otázka a jeden člověk (očividně odborník na dané téma) zdlouha hovoří a ostatní naslouchají. Nikdo ho nepřerušuje. Když se někdo odchýlí od tématu, kolega mu jemně připomene, co je na programu, a hovor zavede opět správným směrem. Setkání končí přesně tak, jak bylo naplánováno.

Tým B je jiný. Je zde stejný počet mužů a žen, někteří jsou úspěšnými vysokými manažery, jiní manažery střední linie pouze s malými profesními úspěchy. Na videozáznamu vidíte, jak členové týmu nazdařbůh vstupují do diskuze a zase od ní odcházejí. Někteří mluví zdlouhavě, jiní jsou struční. Skáčou si do řeči natolik, že je chvílemi těžké sledovat konverzaci. Když jeden člen týmu náhle změní téma nebo na něj nebere ohledy, ostatní se k němu připojí. Na konci setkání nedojde ke skutečnému ukončení: všichni sedí dál a klábosí.

Ke které skupině byste se přidali raději?

Než se rozhodnete, představte si, že jste dostali ještě jednu informaci. Poté, co se týmy poprvé sešly, všichni členové měli vyplnit test “Pohled do očím pohled do mysli” (Reading the Mind in the Eyes). Bylo jim předloženo 36 fotografií lidských očí a měli zvolit jedno slovo ze čtyř, které nejlépe popisuje, co daná osoba právě cítí.

Řekli vám, že test měří schopnost empatie. Členové týmu A vybrali správnou odpověď ve 49 %, členové týmu B v 58 %. Změnil tento poznatek váš názor?

Lidé z dobrých týmů v testu čtení emocí dosahují nadprůměrných výsledků. Pokud si můžete vybrat mezi vážným, profesionálním týmem A a spontánním, neformálnějším týmem B, měli byste se rozhodnout pro B. Tým A je bystrý a plný výkonných kolegů. Jako jedinci budou všichni úspěšní. V týmu ale stále budou mít sklony jednat sami za sebe. Jen těžko lze předpokládat, že jako skupina budou kolektivně inteligentní.

Tým B je ve srování s nimi chaotičtější. Lidé mluví jeden přes druhého, odbočují od tématu, jen tak si povídají, místo aby se soustředili na program. Všichni ale mluví tolik, kolik potřebují. Mají pocit, že jsou slyšet stejně jako ostatní, a jsou naladěni na řeč jejich těla a mimiku. Snaží se odhadnout, jak budou druzí reagovat. V týmu B možná nejsou jedničky, ale když se tahle skupina semkne, je celek více než jen souhrn jeho částí.